Dopis paní prof. Hogenové

Vaše eminence, vážený pane kardinále,

 

    připojuji se k hlubokému zneklidnění učitelů v základní škole v Soukenické ulici (Veselá škola). Jsem univerzitní profesorkou a každý měsíc, již druhý rok přednáším pro učitele této školy filosofická témata, která by měla zajímat spíše vysokoškolské učitele, než pedagogy na základní škole. Ještě jsem se nesetkala s takovým opravdovým zájmem o ontologické, gnozeologické a především etické problémy, které jsou na této škole pociťovány jako základ pro možnost vyučovat děti a rozumět své práci. 

    Mnohokrát jsem vyslovila nahlas při diskusích, že jsem se ještě za padesát let své praxe nikdy nesetkala s tak bytostným zaujetím pro výchovu a vzdělávání dětí. Velmi často se diskuse stočí na problémy jednotlivých dětí a pak je možno pochopit, že dítě na této škole není jedno z mnohých, ale jde o lidskou bytost, jež je citlivá a zranitelná, má nárok na svůj vlastní pohled na skutečnost kolem nás. 

    Je mi dnes sedmdesát let a prošla jsem naším školstvím jako žačka, studentka, jako učitel na Univerzitě Karlově, konkrétně přednáším především na Pedagogické fakultě. Velmi často si uvědomuji, jak v současné odcizené době, kdy většina lidí myslí jen na peníze a kariéru, jsou děti ve škole vydány na pospas okolnostem nejrůznějších tzv. objektivních a vědecky podložených projektů. Vím, že mnoho dětí se poškozuje, aby vůbec něco lidského pocítily, protože samy sebe vnímají jako předmět pro působení nesrozumitelných cizích sil.

    Je to poprvé, co jsme přišla do školy, kde učitelé a děti mají k sobě vztah přátelský, kde autorita učitele musí vycházet nikoli z naučených asertivních zkušeností marketingového a manažerského charakteru, ale z vroucnosti, která je výrazem toho, co na křesťanství je nádherné, z lásky a z důstojnosti dětské duše. Něco takového nenajdete na ostatních školách. Většinou na našich školách panuje řád a strach z jeho porušení. 

    Tuto krásnou atmosféru ve Veselé škole iniciuje především její ředitelka, jejíž duchovní potřeby nejsou saturovány jen formálními podmíněnostmi fungování školy, ale krok za krokem se snaží otvírat horizonty křesťanského a občanského působení na děti především svou vlastní sebeproměnou a proměnou myšlení svých podřízených, což byl hlavní důvod, proč jsem byla na tuto školu pozvána. Ve sboru jsou neuvěřitelně hluboké osobnosti a to, co je mezi těmito lidmi se nedá nazvat pouhou spoluprací, je to synergie vyvěrající, z náhledu na to, co se nedá snadno vyjádřit v definici psychologického či sociologického charakt eru, není to faktologicky výslovné. 

    Jsem přesvědčena, že by bylo velkou chybou odvolávat pí ředitelku Mgr. Janu Válkovou; tolik z mé strany, děkuji za pochopení, 

 

                        v nesmírné úctě,       prof. PhDr. Anna Hogenová, CSc.